Repertoárová glosa k 600. výročí upálení Jana Želivského (9. 3. 1422)

„Ten třetí Jan“ nebo „Jan ve stínu dvou Janů“ – i takto poetičtěji by bylo možno nazvat toto zamyšlení s vazbou na husitské období našich dějin, ale hrozilo by nebezpečí v určení, zda za toho „třetího Jana“ považovat Jana Želivského, nebo Jana Roháče z Dubé. Žádný strach, cílem tohoto textu není dumání nad důležitostí obou zmíněných Janů a či snad dokonce dvojice Jan Hus a Jan Žižka. V souvislosti s 600. výročím upálení Jana Želivského jsem si položil otázku, jestli a pokud vůbec je tento radikální teolog reflektován ve skladbách vzniklých po roce 1800. Odpovím rovnou, že ano, ale výrazně méně, než jsem očekával. Čím hubenější po stránce kvantity je výsledek zjištění, tím naléhavější je pocit jeho interpretace.

Ubráním se pokušení zabřednout do nástinu toho, proč v „rudých 50. letech“ téma husitství tak silně přitahovalo české skladatele. Zcela jistě to je odraz dobové politické situace, tedy snahy najít historickou událost, kterou by bylo možno použít jako nástroj legitimizace „Vítězného února“. Husova pravda a odmítnutí násilí zjevně více konvenovaly s myšlením starších generací 19. století a první republiky, „komunisté jako dědici velkých husitských tradic“ (výrok Zdeňka Nejedlého) ale potřebovali symbolickou osobnost s větší razancí a radikálností spojené s násilím. Toto kritérium vžitý historický obraz Jana Želivského dokonale splňoval: váží se k němu osobnostní charakteristiky jako radikální, nesmiřitelný, neústupný, násilný apod., významný byl i sociální rozměr. Dočetl jsem se někde, že Jan Želivský byl „Tálibem husitské revoluce“ a možná to tvrzení v něčem – lidově řečeno – sedí. Zmínka této roviny není náhodná: třebaže Jan Želivský byl pro „rudá 50. léta“ vhodnou látkou, tak problém představoval fakt, že to byl především a „jen“ teolog, navíc pro většinu společnosti kvůli své fanatičnosti značně kontroverzní. Jen na okraj: podobný potenciál pro legitimizaci převratu nabízela postava knížete Boleslava I., tedy bratra knížete svatého Václava. Do hudby látku promítl v roce 1957 dle předlohy Milana Jariše skladatel Boleslav Vomáčka (1887-1965), ovšem opera Boleslav I. se nesetkala s větším zájmem veřejnosti. Ačkoliv poselstvím vyznělo jako obhajoba násilí v zájmu národa, tak – chtě nechtě – byl ústřední postavou opery příslušník panovnické rodu, tedy Boleslav I.

Dost odbočkám, zpět k tématu.

19. 3. 1950 měla ve Státním divadle v Brně premiéru inscenace Vladimíra Gabriela (1923-?) Jan Želivský. Německého měšťana hrál v činohře režírované Milanem Páskem mladý Vladimír Menšík (1929-1988). Blíže nedefinovaný hudební doprovod dokládá nejen záznam v Ochranném svazu autorském, ale i literatura spojená s uvedenou divadelní scénou. [1] Recenze v denním tisku hudbu zcela opomíjí [2], pouze Jan Kopecký označil jako autora „hudební spolupráce“ dirigenta a sbormistra Jana Šrubaře (1920-2011). [3]

Možná to bylo výročí, konkrétně 530. od upálení Jana Želivského (1952), co přimělo skladatele Radima Drejsla (1923-1953) obrátit svou pozornost k výrazné osobnosti husitské revoluce. S odstupem času lze jeho záměr vyhodnotit jako symbolický: zemřel jako třicetiletý 20. dubna 1953. O dvanáct let delší životní pouť vyměřil osud Janu Želivskému. Skladatel se možná domníval, že je svědkem podobné revoluční proměny, kterou o řadu století dříve spoluutvářel Jan Želivský. Jiný výklad nacházíme ve vzpomínkách Josefa Škvoreckého: „Jednou [Drejsl] představil radostného mladého muže nabírajícího na tloušťku a řekl, že tenhle soudruh mu píše libreto na husitskou operu Jan Želivský v duchu interpretace husitství od profesora Zdeňka Nejedlého. Duch Nejedlého v opeře asi byl, protože Drejsl ji nedopsal. Jenže zas: profesor Nejedlý nespáchal sebevraždu, ačkoliv v SSSR byl mockrát.“ [4] Do citátu vložená ironie sice pobaví, ale historii odpovídá jen zčásti. Deziluze z poznání sovětských poměrů jako důvodu pro sebevraždu je pouze hypotéza, jistotou je naopak Drejslův hluboký zájem o dílo, které vzhledem k plánovanému rozsahu nestačil dokončit: svědčí o tom náčrty dochované v Českém muzeu hudby. [5] Škvorecký měl pravdu v tom, že dokončení díla se lepila smůla na paty: libreto Miroslav Kroh nedokázal připravit tak, aby do něj nemusel nový skladatel zasahovat.

Článek Rodí se nová husitská opera neotiskly Květy 22. 4. 1954 jen tak náhodou. [6] Připomněli jím, že ač před rokem zemřel Radim Drejsl, tak jeho rozpracovaná opera žije dále díky skladateli Miloši Vackovi (1928-2012). Přistoupil k úkolu zodpovědně, mj. studiem literatury z pera Aloise Jiráska, Zdeňka Nejedlého a Josefa Macka. Už v této fázi se dozvídáme o úpravách Krohova libreta a o vzniku Prosté písně husitské dívky/Písně husitské dívky Marty.

Geneze a osudy málokteré skladby popsal její autor tak podrobně jako Miloš Vacek. Ve svých pamětech opeře věnoval celou kapitolu s názvem Jak to bylo s operou Jan Želivský? [7] Nemá smysl ji přepisovat, ale na místě je zestručnění a doplnění. Kroh prý Vackovi tvrdil, že „Radim na opeře stejně ještě nezačal pracovat.“ Možná o zmíněné skice věděl, ale nepovažoval ji za něco, na čem by se dalo stavět, a v tomto smyslu tedy tvrzení není třeba vyvracet. Dále Vacek vzpomíná na své cesty na hrad Orlík, kde Kroh díky svému známému (kastelánovi) bydlel. Byl to důvod, proč do libreta vstoupil právě Orlík. Vacek líčí i humorné zážitky na spolupráci s Krohem, který na žádost „[…] o nějaké slovíčko navíc, aby mi to vyšlo na motiv, hrozně se zlobil a říkal: ‚Eště jedno VŠAK a dostaneš facku! Vacku!‘.“ Zaujme též líčení setkání Miroslavem Barvíkem, který tehdy pracoval jako vedoucí odboru hudební institucí při ministerstvu kultury. Vacek do vzpomínek zařadil celý protokol (z 11. 9. 1954), který následoval po přehrávce vybraných částí právě na ministerstvu. Bylo doporučeno zajistit Vackovi důstojné podmínky pro práci, odborné poradenství ve smyslu celkové koncepce opery, zadat dílo do soutěže Svazu československých skladatelů a Československý hudební fond. Podrobně je popsán i kompoziční přístup, mj. využití „starých dobových intonací“ v podobě citace husitských písní. Podpory ze strany fondu se Vacek skutečně dočkal a Barvík ho i nadále podporoval a prosazoval. V roce 1956 byla opera dokončena a některé části odvysílal i rozhlas. Zcela přirozeně Vacek usiloval o scénické provedení, a proto zaslal partituru do Olomouce. Šéfem místní opery byl tehdy Iša Krejčí. Ten projevil zájem o poslech rozhlasových nahrávek, odeslal Vackovi zpět notový materiál a připustil možnost, že by operu možná uvedl v další sezóně. Podobně probíhala jednání s Opavou a Českými Budějovicemi, ale bez výsledku v podobě zařazení do programu. Vacek v pamětech dále vzpomíná na rok 1974: tehdy začal usilovat o provedení opery formou televizní inscenace! Pustil se do zjednodušení původního libreta a operu přepracoval a druhá verze dostala podtitul „historická operní freska“. K natáčení mělo dojít na jaře roku 1975: přípravné práce probíhaly dobře (obsazení rolí, rozepsání partů…), jenže projekt byl náhle zastaven: oficiálně kvůli přípravám na velkou mezinárodní oslavu 30. výročí osvobození Československa. Sám Vacek se domníval, že pravý důvod byl jiný a přímo obsažený v jeho opeře: rozpor mezi husitskými frakcemi evokoval rozkol v Komunistické straně Československa v roce 1968 a v následujícím období. Vacek se však snu o provedení opery nevzdal: v roce 1978 ale došlo k natočení několika částí v rozhlase a na jeviště se celá opera dostala 15. dubna 1984 v Olomouci, zde ji zde uvedl šéf opery Reginald Keffer (*1936).

Takže nakonec „příběh s dobrým koncem“. Z pohledu skladatele jistě. A vlastně ani badatel nemá důvod naříkat si: v rozhlasovém archivu jsou snímky z obou natáčení (1955, 1978) a také část notového materiálu. Celý bude mít patrně DILIA.

Na závěr návrat k úvodu tohoto textu, kdy jsem avizoval nechuť ke srovnávání různých Janů. Přesto si jedno stručné srovnání dovolím. Týká se Jana Roháče z Dubé a Jana Želivského. Hudba se nevymanila z paradigmatu nastaveného historiky, spisovateli a dramatiky, tedy z trilogického pojetí Hus – Žižka – Roháč. Jiráskovo pojetí Roháčova příběhu zaujalo několik skladatelů, např. Josefa Stanislava, Václava Dobiáše, Otakara Jeremiáše či Jiřího Srnku. Jan Želivský na zájem skladatelů stále čeká a 600. výročí jeho upálení se zdá být vhodným podnětem.

[1] Almanach Státního divadla v Brně 1884-1974 2. [část]. Soupis repertoáru českého divadla v Brně. S. 152.

[2] Bk [Karel Bundálek]: Nové historické drama. In: Rovnost, 22. 3. 1950, s. 5.

Bs [Bedřich Slavík]: Historická hra o Janu Želivském. In: Lidová demokracie, 13. 4. 1950, s. 6.

[3] J. K. [Jan Kopecký]: Ještě jednou Želivský. In: Lidové noviny (pražské vydání), 8. 4. 1950, s. 5.

[4] Škvorecký, Josef: Příběh neúspěšného tenorsaxofonisty. Praha 1997, s. 188. To samé otištěno též v Škvorecký, Josef – Salivarová, Zdena: Samožerbuch. Praha 1991, s. 137.

[5] NM-ČMH 13/59, inv. č. 283f – fragment opery, náčrt tužkou, na dalších stranách dvojlistu náčrt ke skladbě Sen o skutečnosti

[6] Jánský, Maxim: Rodí se nová husitská opera. In: Květy, 22. 4. 1954, č. 16, s. 6.

[7] Vacek, Miloš: Má životní capriccia. Skladatelovy vzpomínky na dětství v Kamenici nad Lipou, v rodině, na studiích, vojně a mezi umělci převážně v humorném tónu. Praha 2008, s. 155-162