Pokud se vám stránky nezobrazují správně, zkuste použít jiný internetový prohlížeč.

Pozlacené zlato a obzvláště obtížný maratón

Plné znění proslovu Hany Vlhové-Wörner (prezentace 2. svazku kritické edice Jistebnického kancionálu, Praha, 3. února 2020)

Vážený pane místopředsedo, vážení páni ředitelé, vážení zástupci Ministerstva kultury, milí kolegové, spoluautoři, přátelé a hosté,

 

Když jsem v posledních dnech uvažovala o tom, co bych určitě měla jako jedna z hlavních editorek celého projektu při této výjimečné příležitosti sdělit, vybavovala se mi celá řada obrazů z posledních takřka 25 let, kdy s tímto projektem žiju a o kterém říkám, že jsem jej zdědila po Nejedlém spolu s jeho bývalým pracovním stolem, který mi byl kdysi na pražské filosofické fakultě přiřazen. Vzpomínky na kolegy, kteří zde dnes již nejsou s námi, by zřejmě zabraly celý večer a já se chci omezit na skutečně krátkou řeč. Dovolte mi tedy dvojí reflexi – reflexi celého projektu po dvou desítkách let práce a reflexi velmi složitých příprav, které předcházely publikaci písní, kterou zde můžeme dnes společně oslavit. Začnu trochu od lesa.

 

Práce hudebních historiků v mnohém ohledu spočívá v odkrývání vrstev a můžeme od ní očekávat výsledky různé povahy. Můžeme například zjistit, že pod nánosem prachu se skrývá kus dobře ukrytého ryzího zlata; anebo naopak: můžeme dojít k tomu, že povrchní zlato ve skutečnosti šikovně zastírá kus zcela běžného materiálu. Jistebnický kancionál je z tohoto pohledu ojedinělým příkladem kusu pozlaceného zlata. Září v české hudební a literární historii dodaleka a na první pohled se zdá, že není potřeba žádné hloubkové revize, také proto, že po odkrytí nejhornějšího zlatého nánosu se neukáže nic jiného než zase zlato. O většinu toho dnešního třpytu se zasluhují právě písně vydané v nové publikaci. Předně proto, že se mezi nimi nachází ikonická husitská hymna Ktož sú boží bojovníci, jedna z nejznámějších písní české historie a snad nejcitovanější melodie v novodobé české hudební tvorbě. Ale také pro silnou výpověď Zdeňka Nejedlého v monografii o husitském zpěvu z roku 1913, ve které vyzdvihl písně z doby Husovy a válek husitských obecně za (citát) "nejkrásnější duchovní písně pro jejich hloubku, upřímnost a prožitost" – výpověď, která chybí u jeho méně precizních rozborů ostatních, tedy liturgických, částí kancionálu. Během přípravy celého projektu v 90. letech se nám podařilo odškrábat tu nejhornější vrstvu v místech, kde byl novodobý nános proveden s nejmenší pečlivostí, abychom se dobrali k samému jádru tohoto rukopisu, a ujasnili, že je tvoří nikoliv písně, nýbrž liturgické (tedy kostelní) zpěvy v češtině. I když obsahově korektní označení rukopisu Graduál – Antifonář / Breviář – Misál – Kancionál, či ve zkratce (v terminologii Jaromíra Černého) Husitský uzuál zní na první pohled méně atraktivně, nemá pro hudební historii o nic menší hodnotu: skrývá se pod ním unikátní – v podstatě první – doklad praktického užití překladu latinské liturgie v západní církvi, uzpůsobeného pro potřebu husitské farní komunity, a to celé jedno století před luterskou reformací. Ale i přesnější pohled na samotný kancionál – tedy sbírku husitských písní – je dnes třeba upravit a naše edice je k tomu výbornou příležitostí. Snad bude pro mnohé překvapivým zjištěním, že nás úvodní písně nezavedou do srdce válečných vřav, nýbrž do kostela: celému souboru vévodí české ekvivalenty latinských modliteb, na kterých stojí věrouka katolické církve: Otčenáš, Zdrávas Maria a Věřím doplněné zpívaným Desaterem. Do kostelního či s kostelem souvisejícího prostředí ale patří i desítky následujících písní, ať už se v nich připomínají hlavní svátky církevního roku, či jsou v nich formulovány některé ze základních tezí husitských myslitelů. Ve všech těchto textech nezaznívá hlas udatných husitských bojovníků, ale věřících, kteří do nich vložili principy své křesťanské víry a touhu po obhajobě základních morálních hodnot. Při editování písní mne zaujalo, že jedním z nejčastějších výrazů, který se v písních opakuje (tuším 40x), je PRAVDA, citovaná jako hodnota, za kterou je potřeba stát a v nutnosti i bojovat, neboť se "kvapem ze světa ztrácí". Stejně často – zhruba 40x – jsou ale písně protkány výrazy PIESEN či výzvou ke společnému zpěvu, a toto nám má být mementem, že texty skutečně nebyly určeny k tichému čtení, ale k hlasitému – často společnému – projevu, který se nám dnes již odcizil. Nejslavnější husitské písně spojované s válečným duchem jsou zapsány až téměř na konci, s ohledem na systematické uspořádání celého oddílu jako jakási varia, a ne všechny jsou snadným čtením. Tak jako například píseň Dietky v hromadu se senděme, uvedená na pozvánce na dnešní akci: pod takřka nevinným názvem se skrývá živý obraz navracejícího se husitského vojska z vítězného válečného tažení, kterému vychází vstříc průvod jejich přívrženců v čele s knězem a s touto písní na rtech, aby společně oslavili vítězství eucharistickou slavností. I když železné pravidlo historické práce velí hodnotit historické doklady s odstupem a neutrálně, při tak úzkém spojení válečného tažení, písně a eucharistické slavnosti mne zamrazilo a budu vyhlížet kompetentní výklad těchto a podobných řádků, stejně jako se budu těšit na odborné i umělecké reflexe, které naše edice – alespoň doufám – podnítí.

 

Jedna z nejčastějších otázek, se kterou jsem se v posledních měsících setkala, směřovala k nebývale dlouhé časové proluce, která uplynula od vydání prvního svazku v roce 2005. Je pravda, že vydání písní z Jistebnického kancionálu předcházel neobvykle dlouhý maratón. Publikaci prvního svazku v roce 2005 jsme považovali za obrovský úspěch a podle toho zazněl během jeho slavnostní prezentace v Husitském muzeu v Táboře před patnácti lety euforicky i tehdejší můj příslib dohledného opublikování dalších svazků. Ten slib byl ovšem pronesen už v mé nepřítomnosti, neboť jsem jej psala sice s myšlenkami na Čechy ale tělem v Kalifornii, kde jsem v té době pobývala s rodinou. Jen krátce nato za námi zavítal můj spolu-generální editor celého projektu David Holeton a přivezl s sebou tmavězelené desky a v nich materiály, které se staly základem publikace, kterou dnes držíme v rukou. Zcela přesně se mi vybavuje malá konferenční místnost ve Stanfordské Green Library, kde jsme s Davidem několik dní procházeli přepisy dvou hlavních editorů, bohemisty Jaroslava Kolára a tehdy pouze muzikologa, dnes už i filosofa Jana Freie, včetně jejich krátkých vstupních studií, abychom vyznačili, co kde je ještě třeba doplnit (ten papír je v těch deskách dodnes). Tehdy jsme se také rozhodli, že písně vydáme spolu s jejich anglickými překlady, aniž bychom tušili, jak náročný úkol si na svá bedra bereme a že tím odsunujeme vydání o několik let. Tyto zelené desky jsem po celých dlouhých sedm let až do našeho návratu do Evropy balila do kufru jako jakýsi "akademický necesér" na všechny cesty, kde jsme se s Davidem během mého pobytu v USA potkávali, ať už během mých řídkých návštěv v Praze, nebo na výročních seminářích North American Academy of Liturgy, kde jsme o našem projektu pravidelně referovali. Tak jsme tyto zelené desky znovu otevírali v hotelových lobby v Savanně (Georgia) či v San Franciscu, zatímco v Praze – jak mi David vždy referoval– probíhala náročná a intenzivní spolupráce Jaroslava Kolára s hlavním autorem anglických překladů Gerry Turnerem. Stejně tak ale ke mně do vzdálených krajů dolehly smutné zprávy o úmrtí Jaromíra Černého, autora přepisů vícehlasých písní v rukopise, v roce 2012 a o rok později bohužel i Jaroslava Kolára. Za takových okolností se zpravidla projekt uzavře. A přece jsme s Davidem ten maratón příprav nikdy nevzdali a chystali jsme se nastoupit hned po mém návratu do Čech v roce 2017 s plným dechem do cílové rovinky, s vděkem posíleni o bohemistu Petra Nejedlého, který se uvolil ujmout po Jaroslavu Kolárovi konečné revize přepisů českých textů. Jak mnozí z nás přítomných vědí, cílovou rovinku, která se nakonec protáhla do dvou let, musel nakonec vynechat z důvodu závažného onemocnění i David Holeton. Propuknutí jeho těžké nemoci se shodou nešťastných okolností časově setkalo se zprávou, že druhý svazek edice Jistebnického kancionálu získal finanční podporu Ministerstva kultury. Vzhledem k tomu, že David byl od začátku coby rodilý mluvčí garantem anglické části dvojjazyčné publikace, visel celý projekt opět na nebezpečně tenkém vlásku.

 

Jak ovšem dnešní prezentace dokládá, k cíli jsme se přece jen nakonec dostali, a to díky naopak šťastné konstelaci hned několika faktorů. Vedle podpory Ministerstva kultury poskytl v konečné fázi edici zázemí projekt EXPRO, věnovaný výzkumu hudby a hudební kultury 15. století, v jehož programu Jistebnický kancionál funguje jako jeden z klíčových pramenů. Ovšem za stejně šťastnou konstelaci považuji možnost spolupracovat s Petrem Nejedlým a Janem Freiem, se kterými jsme strávili desítky hodin při vytváření konečné podoby edice. Díky jim se finální fáze, která v sobě vždy obsahuje potenciál krajního stresu, pro mne stala skutečně mimořádným zážitkem a jistě nejintenzivnější zkušeností kolegiální a vpravdě mezioborové spolupráce. Představa, že v konečné fázi by stačilo pouze spojit přepisy textů a melodií – asi tak jako se uzavře zip – je dosti zjednodušená; ve skutečnosti jsme u každého zpěvu jednotlivě hledali tu nejpravděpodobnější shodu mezi velmi nepřesným hudebním zápisem a nesystematicky zaznamenanou zvukovou podobou staré češtiny. Naše korektury zahrnuly i pro mne zvláště atraktivní dvojí prozpívání celého kancionálu. Finální etapa jako by kopírovala kinetický charakter počátku celého projektu. Scházeli jsme se na nejrůznějších místech a já jsem si dala tu práci, abych jejich seznam – i pro mé kolegy – zrekonstruovala: Schůzky úzkého edičního týmu tedy probíhaly:

– v bufetu FFUK

– v bufetu Městské knihovny

– v bufetu hlavní budovy AV na Národní třídě

– v bufetu Národní knihovny

– v kafé Mistrál

– v seminární místnosti Ústavu hudební vědy na FFUK (tam jsme směli zpívat)

– v kanceláři projektu EXPRO na Masarykově ústavu

– a nakonec v atraktivních půdních prostorách Centra teoretických studií v Husově ulici.

A co jsme nestihli prohovořit osobně, vyřídili jsme v celkem 734 emailech, které jsme si v posledních měsících vyměnili (SMS jsem nepočítala)

 

Z Centra teoretických studií máme taky jedinou obrazovou dokumentaci našich setkání, kterou opatruji jako oko v hlavě: fotografie (Jan Frei ji trefně nazval "Korektury 155") zachycuje tři kolegy ponořené do hluboké diskuse nad již skutečně posledními detaily. Z obrazu čiší klidná, ale intenzivní atmosféra, jako v jiných případech zde nejde o prosazení toho či kterého názoru, ale o hledání toho nejlepšího řešení. Připomíná mi, že úspěšné prostředí, které označujeme jako "akademické," netvoří pouze výsledky v RIVu – například tištěná publikace – ale také způsob cesty, která k těmto výsledkům vede.

 

Jsou tady ale ještě stále ty zelené desky, ve kterých i nadále leží přepisy písní z dalších částí Jistebnického kancionálu. Jsou tu na znamení, že publikací svazku Cantionale projekt ještě dalece není uzavřen. Na svou realizaci čekají tři díly včetně objemného Antifonáře / Breviáře, ve kterém se skrývají například zatím nevydané překlady žalmů a jiných biblických částí, unikátní podoba velikonočních slavností, během kterých v nočních modlitbách zazněl namísto proslulého Jeremiášova Pláče spor mezi Spravedlností a Milosrdenstvím u Posledního soudu, husitská podoba zpěvů pro svátek Božího Těla, které byly systematicky doplněny o zmínky příjímání kalicha, a podobně. Dnešní oslavou tedy pro nás končí pouze jedna etapa a hned zítra začne ta další, a bude jí vévodit hlavní nelehký úkol zajistit jak a kde v tomto projektu pokračovat.