Píseň

České země byly od konce 13. století svědkem intenzivního rozvoje kultury latinských písní a v menší míře písní českých a německých. Zatímco v nejstarších fázích můžeme vystopovat vlivy akvitánské, produkty 14. století navazují především na duchovní i světskou tvorbu jihoněmeckých oblastí. Nejpozději od druhé poloviny 14. století zachycují české prameny dva typy jednohlasé písně. První z nich upřednostňuje velkorysé rozměry, jednostrofičnost, bohatou melismatiku kombinovanou se sylabickými, modálně rytmizovanými oddíly. Sem spadají i kompozice připisované Závišovi. Druhým typem jsou strofické písně – cantiones –, jejichž rytmická stránka je často velmi komplexní, ale melodie vykazuje průzračnou melodiku v „durových” modech, která svádí k přemítání o vlivu lidové hudby na duchovní latinskou kulturu. V 15. století v utrakvistických Čechách převažují strofické cantiones, které se stávají nedílnou součástí rukopisné tradice, zatímco rozměrné melismatické písně inspirované německou Sangspruchdichtung rychle vycházejí z módy. Filiační vztahy mezi zásadními rukopisnými prameny a definování vztahu českých zemí k ostatním regionům (nejen) střední Evropy jsou stále otevřenými otázkami. V průběhu 15. století významně narůstá oblast vícehlasých zhudebnění písňových textů, která zahrnuje širokou škálu forem a stylů od jednoduchých „konduktových” písní přes kantilény s výraznějším melodickým hlasem, středoevropské variace na světské skladby francouzského nebo italského původu (piroletum, katchetum, trumpetum, stampetum), velmi oblíbené kánony – rotula až po polyfonní zpracování jednohlasých písní ve franko-vlámském stylu.

Florilegium přináší miniedice ilustrující nejrůznější odstíny české a středoevropské písňové tradice.